A až surreálně brakové k tomu – smotat dohromady strašlivá rodinná tajemství, nacisty, sériové vrahy, zneužívání, špičkový byznys a hi-tech hackerku z říše za hodně pokřiveným zrcadlem... celkem by mě zajímalo, co v tom Švédsku hulí. Jestli tohle má být etalon severských detektivek, tak zlatej Martin Tomsa (to ostatně i tak!). Jak je to celé vycucané z tripu mi ovšem došlo až několik dní po druhém zhlédnutí, a nikoliv uprostřed filmu, čili další body pro Finchera.
Nejhorší (a vlastně neřešitelné) pro mě bylo vyznat se v rodinných vztazích a jménech, kdo byl Gudrun nebo Gunnar, zapamatovat si, čí bratr, strýc či snacha je Harald, Evald, Frodo a Gandalf. Napodruhé jsem se fakt snažil na tohle všechno soustředit, ale stejně jsem zapadnul do závějí beznaděje, takže ten Plummerův výsměch na účet (v úvodu) nezorientovaného Craiga patřil i mně.
Právě na výkonech chlapáckého Daniela a ještě víc „Rúúnííí“ Maře celý film stojí. Mara dokázala
Lisbeth, která je asociálka s bordelem na ksichtě i v hlavě, přese všechny mimikry podat jako citlivou lidskou bytost, ke které jsem cítil značné sympatie. Nevěřte tomu, že Fincher točí studeně! Ta nenápadná romance uvnitř mi přišla hrozně milá a při druhé seanci jsme si jí vychutnal ještě mnohem víc. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl vztah, který by mi přišel tak fajn.
Hudba je použita velmi střídmě, ale je zajímavá, dokonce jsem z ní občas cítil vibrace NI?, ovšem samotný soundtrack mě nebere vůbec. Vrcholem celého filmu je audiovizuálně orgastické intro. Zajímalo by mě, co na to Plant s Pagem.
80 %
80% J.e.r.e.c